Jim v černém: Kapitola 1.

6. března 2013 v 19:44 | Charis |  Jim v černém
A je to opravdu tady. První kapitola první povídky na pokračování z mého pera spatří světlo světa! Doufám, že se dočkám nějakých ohlasů nebo hvězdiček, abych věděla, zda to někdo vůbec četl a jak moc se mám hrnout do zveřejňování dalších kapitol... Teď mi už nezbývá než popřát příjemné počtení.




John znovu uslyšel ty kroky. Jakoby někdo stoupal po schodech k jejich bytu. Byl z toho už velmi unavený. Nejraději by si lehl do postele a spal by, možná až do úterý. Ale z jakékoliv dřímoty ho pokaždé probraly ty kroky! Kroky, které se rozhodně přibližovaly a klapaly po schodech, ale nikdy nevešly dovnitř. Vždy si namlouval, že se mu to zdá a že to není skutečné, ale přesto vždycky vytáhl svůj SIG, postavil se vedle dveří a čekal. Několikrát se dokonce snažil dveře rychle otevřít, ale nikdy tam nikdo nestál.

Nyní se kroky opět přiblížily a John byl připravený se zbraní v ruce. Byl napnutý jako poprvé a po tváři mu stékal studený pot. Už to dlouho nevydrží. Pravděpodobně se zhroutí a stane se zněj pouhý stín jeho osobnosti vtisknutý do postavy kývající se dopředu a dozadu a broukající si nějakou otravnou stále se opakující melodii.

Kroky se zastavily a chvíli bylo úplné ticho. John nedýchal. Nevěděl, jestli se má znovu pokusit překvapit neviditelného příchozího nebo jestli má jen dál neslyšně stát.

Nestihl se rozhodnout do chvíle, kdy se dveře otevřely. John hodlal vystřelit, ale jeho starý vojenský instinkt mu na poslední chvíli zabránil.

Do pokoje pomalu vešel Sherlock Holmes.

John vydechl úlevou a ihned sebou plácl na pohovku za sebou. SIG stále ještě křečovitě svíral v ruce.

"Johne?" pozvedl Sherlock obočí a sundával si kožené rukavice, jakoby právě přišel z krátké vycházky. Sherlock však nebyl v bytě na Baker street dva týdny. Těchto čtrnáct dní bylo pro Johna jako noční můra. Když na to teď pomyslel, chtělo se mu smát. Vlastně se už smál. Smál se velmi hysterickým a neutěšitelným smíchem, který nezněl ani za mák vesele. Teprve po minutě si uvědomil, že ho Sherlock drží za ramena a třese s ním. Ztichl.

"She… Sherlocku…" dokázal se sebe konečně vypravit. Vztáhl ruku k jeho tváři. Potřeboval se přesvědčit, že je skutečný. "Jsi zpátky."

"Co se ti stalo?"

"Už neodcházej," zašeptal John. Sherlock si sedl vedle něho. Nikdy v životě nikoho neutěšoval a ani to neuměl, ale něco ho nutilo dát levou ruku kolem Johnových ramen. Jakmile tak učinil, ucítil jeho nepatrné vzlyky. Měl zavřené oči. Během malé chvíle usnul s hlavou opřenou o Sherlockovo rameno.

Vzbudil se uprostřed noci. Posadil se na posteli a zjistil, že v jeho ložnici nikdo jiný není. Zrychlil se mu dech.

"Sherlocku!" zavolal zoufale, avšak v naději, že se mu o příchodu jeho spolubydlícího jen nezdálo. Nikdo se neozýval. "Sherlocku!" Cosi zašramotilo a John si náhle přál, aby vůbec nevolal. Co když to bude zase jen ten zvuk bez hmotného těla? Nebo hůř, co když se mu konečně jasně ukáže původce všeho toho hluku, který ho pronásledoval v posledních dvou týdnech ve dne v noci a téměř ho zbavil jeho zdravého rozumu?

Dveře jeho ložnice vrzly, když je vysoká postava v županu otevřela. Johnovi se opět ulevilo, jakmile zahlédl tu známou tvář s vystupujícími lícními kostmi.

"Stalo se něco?" ptal se Sherlock okamžitě. John na něho zůstal civět poněkud nepřítomným výrazem. "Johne?"

"Mohl bys tu se mnou zůstat." Nebyla to otázka ani žadonění.

"Ano," přisvědčil Sherlock a přitáhl si židli blíž k Johnově posteli.

"Něco mě stále pronásledovalo. Pořád a kdekoliv a nevím, jestli to skončilo, ale… už na to asi nemám sílu."

Sherlock se Johnovi zahleděl zpříma do očí. Viděl v nich toho statečného Johna, který tolikrát stál po jeho boku, aby mu mohl pomoci, kdyby bylo třeba. Ale také v nich viděl velkou únavu, nikoliv fyzickou, ale značné vyčerpání po jeho vlastním psychickém boji. Zároveň tu bylo ještě něco jiného…

"Johne, budu tu s tebou, ale řekni mi pravdu. Ty víš, co tě pronásledovalo. Řekni mi, kdo to byl?"

John se zamyslel, ale opět se mu vybavily všechny ty zvuky, které nikdo jiný neslyšel a všechny ty tmavé odrazy v zrcadlech a v oknech. Mimoděk se otřásl.

"Nevím. Snad nějaká postava. Vždycky je tmavá, ale nikdy jsem neviděl, co to je doopravdy," odpověděl.

"Ty to víš, Johne."

"Nevím!" vykřikl John prudce a přesně v tu samou chvíli se mu v mysli zjevila mužská postava. Viděl zcela zřetelný obličej muže s tmavýma očima i krátkými vlasy. Viděl jeho hubené tělo oblečené do černé košile a černých kalhot.

"Moriarty," vydechl konečně.

"Moriarty je mrtvý," opáčil Sherlock okamžitě, protože Johnovu odpověď evidentně z nějakého důvodu předem znal, ale cosi na tomto tvrzení z jeho hlasu neznělo zcela přesvědčivě. "Viděl jsem ho," snažil se potvrdit svá slova.

"Byl tady. Celou tu dobu."

"Johne, viděl jsi jeho prostřelenou hlavu…"

"Byl tu," trval na svém John.

Dlouhou dobu oba mlčeli. John hleděl zastřeným pohledem do zdi a Sherlock ho tiše bedlivě pozoroval.

"Kde jsi vlastně byl?" zeptal se náhle John se sotva patrnou výčitkou v hlase. Nicméně byla tam, avšak Sherlock nadále mlčel a jeho výraz byl neproniknutelný. "Na čtrnáct dní jsi zmizel, nenechal jsi žádný vzkaz a ani jsi mi neodpovídal na mobil. A když s tím přijdu za Lestradem, tak mi pouze sdělí, že to je v pořádku!"

"Přesně podle mých instrukcí."

"Co to mělo znamenat?" rozčiloval se John dál.

"Věděl jsem, že bys šel se mnou---"

"Taky že ano!"

"---a to jsem právě nechtěl." John se na Sherlocka podíval jako na blázna. Chvíli mu trvalo než se znovu trochu ublíženě zeptal.

"Proč?"

"Bylo to nebezpečné," vysvětlil detektiv prostě.

"Utahuješ si ze mě?" obvinil ho John. "Jindy ze mě uděláš návnadu na vraha a nehneš ani brvou a teď mě uklidíš stranou s tím, že to bylo nebezpečné?"

"Ani tak jsem tě nedokázal ochránit. Možná, že to se to tím stalo ještě horší."

"A můžeš mi laskavě říct, o čem to právě teď mluvíš?"

"O Moriartym," pronesl Sherlock temně a tvářil se nesmírně vážně.

"Netvrdil jsi mi právě, že je mrtvý?" zamračil se John.

"On chtěl tebe, Johne! Celou tu dobu tě chtěl dostat!" Sherlock byl náhle bez sebe vzteky. Měl ohromný vztek sám na sebe, že to nepoznal dřív. Byl tak zaujatý svojí osobou, že ho ani nenapadlo, co se po tom všem divadélku stane s Johnem. Přišel na to, až když bylo pozdě. Nebo spíš do poslední chvíle odmítal uvěřit, ale to, co na vlastní oči při zdravém rozumu viděl v tom domě, otřáslo s jeho racionálním myšlením do té míry, až byl nakonec nucen vše akceptovat. "Nikdy ve své snaze nepřestane," uzavřel pochmurně Sherlock.

"Jestli se mi snad mělo ulevit, protože to teď vyznělo tak, že mi věříš, tak se to nestalo."

"Byl jsem v jeho starém sídle. Je to velký dům na samotě. Zjistil jsem spoustu věcí, avšak jen díky tomu, že to tak on sám chtěl. Dokonce mi nechával vzkazy a jistým způsobem se mnou komunikoval. Až včera večer mi sdělil, kam se vždycky tak náhle ztrácel z onoho domu." Sherlock zatnul zuby, když si vzpomněl na tu drzou poznámku na okraj, která ho až poté donutila vrátit se za Johnem.

"Mluvíš o duchovi nebo…"

"Ano."

"A není to zase nějaký z tvých experimentů, které provádíš na mě? Pokoušíš se zjistit, za jak dlouho je člověk ochoten uvěřit na duchy, když ho dennodenně budeš děsit zvuky, které nemají příčinu? A nakonec se mi budeš snažit namluvit, že ty, nesmírně racionální a geniální detektiv, v ně věří také?" John pojal vážné podezření a snad by se mu mohlo i ulevit, kdyby muž naproti němu potvrdil svá slova, ale Sherlockova tvář zůstávala i nadále vážná a pokud to bylo možné soucitná.

"Já ti věřím, Johne! Také jsem ho viděl!" vyhrkl tmavovlasý muž tak pateticky, až před ním John o něco na posteli ucouvl. Přeci jen toho za poslední týdny zažil dost. "Ehm, omlouvám se," vybreptal Sherlock. Chvíli si prohlížel své ruce, pak se zvedl ze židle a zamířil ke dveřím.

"Kam jdeš?" ptal se okamžitě John s obavou v hlase.

"Myslel jsem… nemáš hlad? Dojdu pro něco k jídlu…" vysvětlil spěšně.

"Dobře, ale…" John lehce zesinal v obličeji, "nedívej se do ledničky."

Sherlock se zarazil. "Proč ne?"

"Už dva týdny jsem ji neotevřel."

"Johne?"

Jmenovaný se zavrtěl na posteli. "Když jsem se tam díval naposledy…" Slova lezla z Johna jak z chlupaté deky. "Byla tam jen tma. Prostě černota, nic. Od té doby jsem to znovu nezkoušel."

"Hm…" bylo to jediné, co ze Sherlocka vyšlo předtím než se ztratil za dveřmi.

Neuplynuly ani tři okamžiky, když se dveře od Johnovy ložnice o něco více pootevřely. Světlovlasý muž sebou ihned trhl a zabodl do nich svůj pohled. Znovu se pohnuly a slabě zavrzaly. Náhle John ucítil, jakoby mu kdosi dýchl hodně zblízka na krk. Překvapením uskočil tak blízko okraje pelesti, že přepadl na zem a bolestivě si přitom narazil loket, nemluvě o jeho boku.

Dveře se hnuly potřetí, ale tentokrát do místnosti vešel Sherlock. John se na něho s trhnutím otočil a vysoký muž mohl na malou chvíli pozorovat bázeň v jeho očích, které jen doplňovaly celkově bolestný výraz v jeho obličeji.

"Johne!?" Hned se k němu vrhl a nejprve se snažil pomoci mu na nohy, ale Johna nohy v tu chvíli přestaly poslouchat a ani on sám o to nějak zvlášť neusiloval. Dokázal jen sedět na zemi a držet se za bolavý loket.

"Už neodcházej," zašeptal nakonec do nastalého nepříjemného ticha, když se Sherlock usadil vedle něj na zemi a vedle sebe položil sklenici džemu se lžičkou uvnitř.

Tu noc spali vedle sebe na jedné posteli. John se i tak každou chvíli až do svítání budil a ujišťoval se, že je Sherlock poblíž. Několikrát měl chuť chytit ho za ruku a jednou se dokonce chtěl přitulit blíž a snad ho i obejmout.



 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blesk Blesk | 6. března 2013 v 21:16 | Reagovat

Teda, já být na Johnově místě, tak už s děsem skáču z Toweru. Fuj! Teď jen nevím, jestli to je skutečný duch, nebo jen nějaká další experiment Sherlocka/Moriartiho. Ale na to si asi budeme muset počkat, že? ;-) No, rozhodně se budu těšit, povídka se  moc líbí :-)

2 Nio Nio | 6. března 2013 v 22:01 | Reagovat

Tenhle nápad se mi moc líbí! Úžasný, těším se na další díly :)

3 Englantine Englantine | 7. března 2013 v 0:31 | Reagovat

Já nemůžu vlastně komentovat, protože bych prozradila jistě příliš, protože mám v hlavě to pokračování. No ale jsem ráda, že jsi to sem konečně dala, jsem si jistá, že je to opravdu důstojná první kapitolová povídka pro naši fialovou košili :-D

4 Charis Charis | Web | 7. března 2013 v 18:40 | Reagovat

[1]: Velice děkuju za komentář :-) Však já jsem tehdy v kině na onom hororu, kterým jsem se zezačátku ispirovala také málem skákala z Toweru :-D Ovšem pokračování tohoto se bude odvíjet poněkud... jinak. Víc neprozradím.
Ale jsem opravdu nadšená, že se kapitola líbila. Na další si budete opravdu muset počkat, a to asi týden, což také bude pravidelný interval přidávání.

[2]: Díky moc! Jsem moc ráda za další kladný ohlas. Další díl přijde brzy!

[3]: Ty bys totiž mohla vyzradit i to, co já ještě nevím, protože jak už víš, tak to u nás prostě chodí... Já jsem nakonec taky ráda, žes mě donutila to zveřejnit. Je to hezký pocit mít víc pravidelných čtenářů, ale také už i taková zodpovědnost... A honem dopiš nějakou kapitolovou povídku taky!

5 Clowers Clowers | 14. března 2013 v 15:54 | Reagovat

Přečtu až přijdu domů, ale mooc se těším hohó tenhle pár miluji

6 Clowers Clowers | 15. března 2013 v 9:38 | Reagovat

Paráda ;) už sevmoc těším na další díl ;)

7 Linda Linda | 19. března 2013 v 8:10 | Reagovat

Ahoj, tak to je paráda. Jak to vypadá s další kapitolou? Už se nemůžu dočkat

8 Charis Charis | Web | 21. března 2013 v 19:20 | Reagovat

[6]: Děkuji, to mě velmi těší ;-)

[7]: Díky. Další kapitola je tady :-) Sice se zpožděním, ale přece.

9 Slovanka Slovanka | Web | 31. srpna 2013 v 21:44 | Reagovat

Líbilo se, akorát mi Johníka bylo docela líto..:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama