Jim v černém: Kapitola 2.

21. března 2013 v 19:14 | Charis |  Jim v černém
Týden se s týdnem sešel, až jsou z toho už dva týdny od přidání první kapitoly. Slibovala jsem sice zveřejnění nové kapitoly už za týden, ale hůhužel mi to nějak nevyšlo. Proto radši oznamuji: Další kapitola - třetí - přijde za týdny dva. Ale žádný strach, mezitím si na vás jistě něco mocného připraví Englantýna...
Užijte si čtení.




Ráno po probuzení byli oba zamlklí, ale nehnuli se od sebe téměř na krok. John neustále nervózně těkal pohledem sem a tam po místnosti a Sherlock předstíral, že to nevidí.

"Johne?" ozval se poprvé to dopoledne Sherlock. "Hm, pronásledoval tě… všude? Myslím tím, když jsi byl za Lestradem?"

"Ano," přisvědčil John. "Nejprve jsem se před ním chtěl někam uklidit, ale nemám kam jít a i tak by to nebylo k ničemu. On byl prostě stále poblíž mě, ať už jsem byl kdekoliv."

"A byl u tebe, i když jsi byl v blízkosti jiných lidí? Třeba v taxíku?"

John se při té vzpomínce mimoděk zachvěl. Po celou dobu jízdy na Scotland Yard se na něho Moriarty šklebil v odrazu okénka. "Byl."

"A to je právě ono, Johne!"

"Co?," ptal se John zmateně.

"Proč tu není i teď? Proč tu nezůstal, když jsem přišel já? Jiní lidé mu v jeho přítomnosti nezabrání a já ano? A navíc, v jeho bývalém sídle se se mnou spojil, a to hned několikrát a nečinilo mu to pražádný problém."

"To nevím," řekl John tiše, jakoby se v tu chvíli měl Moriarty objevit přímo před ním. Sherlock pozoroval Johnovo neustálé napětí znepokojeným pohledem.

"Jak dlouho jsi už nejedl?" zeptal se znenadání příkře.

"Co? Já nevím. Co je za den?"

"For God sake! Johne, musíš jíst! Podívej se na sebe jak jsi zhubl. Mimochodem je čtvrtek."

John se zamyslel a užuž se nadechoval, aby mohl Sherlockovi říct, že nejedl čtyři dny nic, než několik sucharů, které našel zastrčené ve spíži, ale Sherlock ho nenechal promluvit ani slovo.

"Jdeme na oběd! Okamžitě! Zavelel a sháněl se po svém kabátu. John na něj zůstal nevěřícně zírat. Sherlockova starost v hlase byla totiž více než patrná a navíc se ještě nikdy nestalo, že by šli do jakékoliv restaurace, i kdyby měl John sebevětší hlad, bez toho, aby to nesouviselo s nějakým případem.

"Zase ti zdřevěněly nohy?" popichoval Johna. "Budu tě tam muset odnést jako předevčírem do postele?"

"Moment, předevčírem?"

"Ano, spal jsi den a půl."

John znovu otevřel pusu, ale opět nestihl nic říct, protože právě v té chvíli po něm Sherlock hodil jeho svetr.

---

Asi o čtvrt hodiny později seděli v čínské restauraci s jídelními lístky v ruce a za dalších deset minut měl každý z nich před sebou svou kupičku rýžových nudlí. Pro Johna to byla příjemná změna ze dvou důvodů. Po dvou týdnech ho čekal klidný oběd a také nemusel každou chvílí čekat Sherlockův úprk za podezřelým. Po jídle ještě zůstali sedět u stolu a John v poklidu dopíjel svůj čaj.

Sherlock se zvedl.

"Kam jdeš?" vyhrkl John okamžitě a o trochu víc nahlas než jak původně plánoval.

"Jsou místa, kam musí jít každý sám. I konzultující detektiv," objasnil Sherlock, ale Johna to nějak zvlášť nepřesvědčilo, i když věděl, že něco takového přijít musí. Pozoroval odcházející vysokou postavu a veškerá dosavadní pohoda z něj opět rychle vyprchávala. Hned se začal nervózně ošívat a otáčet se přes rameno.

Netrvalo to ani půl minuty a Jim Moriarty byl zpátky. Stál nehnutě venku za oknem restaurace se znepokojivým pohledem upřeným přímo na Johna. Všiml si ho v mžiku a znovu ho zalil studený pot. Snažil se chovat přirozeně, ale po chvíli se přeci jen znovu otočil za sebe, aby mohl zkontrolovat, zda Sherlock už nepřichází. Když se opět otočil zpět, div nevykřikl leknutím. Moriarty seděl před ním na Sherlockově místě a strnule na Johna zíral. Jeho pohled se nedal vydržet. Byl jako tisíc výkřiků v Johnově hlavě. John jedním rychlým pohybem vyklouzl zpoza stolu a byl by se co nejrychleji rozběhl pryč, ať už by to znamenalo kamkoliv, ale už o dva klopýtavé kroky dál se srazil s přicházející osobou. Tou nebyl nikdo jiný než Sherlock. John by byl upadl, neboť už před srážkou zaškobrtl o vlastní nohu, ale Sherlock ho pohotově zachytil. John opět nabral ztracenou rovnováhu a ihned hlavu otočil k jejich stolu, ovšem tam už nikoho nespatřil.

Až po chvíli mu došlo, že stojí příliš blízko Sherlocka a že ho vlastně pevně svírá v objetí, ale také i to, že to samé dělá i jeho společník. Polovina hostů v restauraci i mladá Číňanka, která zde obsluhovala se na ně dívala.

"Zaplatíme," mrkl Sherlock na servírku a usmál se.

---

Celou cestu domů John nepromluvil ani slovo. Šli tiše Londýnem a před lezavým podzimním chladem se choulili do svých kabátů.

Po návratu na Baker Street se Sherlock usadil za stolem u svého notebooku. John se uvelebil v křesle. Netrvalo dlouho a začal podřimovat a za chvíli už mohl Sherlock slyšet nepatrné chrápání.

---

Seděl u krytého bazénu. Byl opřený zády k jedné z kabinek, které se zde nacházely po celé délce stěny. Všechny měly červený nebo modrý závěs. Zjistil, že vedle něho někdo sedí. Nelekl se. Ani se nepodivil, protože věděl, že tam bude.

"Musíme si promluvit," řekl Jim Moriarty.

"Tak mluv," odpověděl John.

"Ne, ne, ne. Takhle to nefunguje. I ty si musíš chtít promluvit."

---

John se vzbudil opět ve své posteli, právě když do místnosti vcházel Sherlock.

"Už zase?" zeptal se, ovšem spíš jen tak řečnicky, a zavřel za sebou dveře. "Nedáš si něco na zub?"

"Cože?" John se cítil nesmírně zmateně a uvědomil si, že jeho srdce tluče jako o závod a že právě slyšel Sherlocka říct něco absolutně nesherlockovského.

"Džem, například?" pokračoval vysokým muž v županu, když se pomalu přibližoval k posteli. John vyhlížel stále více nechápavě, takže Sherlock protočil oči.

"Vždycky se přece říkalo, že sladké je dobré na nervy. Čokoládu nemáme, tak jsem ti přinesl džem," vysvětlil Sherlock a vítězoslavně položil sklenici jahodového džemu na noční stolek.

John na to nic neodpověděl, pouze svraštil obočí a celkově vyhlížel, že ho přemýšlení momentálně velmi vyčerpává.

"Něco se stalo," řekl nakonec.

"Samozřejmě, že ano," potvrdil Sherlock. "Odešel jsem od tebe a Moriarty se vrátil, že?"

"Ale bylo to jiné." John se zamračil. "Ještě nikdy nebyl ve snu. Jindy mě vždycky ze spaní probudil nebo mě prostě vůbec usnout nenechal, ale teď byl v mém snu a vůbec mě neděsil… Něco po mě chtěl."

"Co?"

"Nemůžu si vzpomenout."

"Johne, to může být důležité," pronesl Sherlock naléhavě. Pak pokrčil rameny. "Třeba si vzpomeneš ráno. Teď se ještě trochu vyspi." Poodešel od Johnovi postele a pohodlně se usadil do křesla postaveného u okna.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clowers Clowers | 22. března 2013 v 8:15 | Reagovat

Děkuji moc za kapitolu ;)

2 Nio Nio | 24. března 2013 v 22:25 | Reagovat

Začíná to být opravdu zajímavé, jsem zvědavá, co se z toho vyklube :D

3 Charis Charis | Web | 26. března 2013 v 9:18 | Reagovat

[1]: Není vůbec zač :-)

[2]: Už v další kapitole se možná dozvíme něco víc 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama