Jim v černém: Kapitola 3.

11. dubna 2013 v 23:26 | Charis |  Jim v černém

Opět uběhlo trochu více času, než kolik jsem slibovala do přidání další kapitoly, nicméně konečně je tu. Je o něco delší, než předchozí a také se v ní konečně dozvíme to podstatné - o co Jimovi vlastně jde...

Přeju příjemné čtení.

(Komentáře potěší.)




Byl v místnosti s vysokým stropem. Stál u krbu, kde plápolal oheň. Pokoj byl plně vybaven stylovým nábytkem i všemožnými doplňky. Ve velkém ušáku u krbu seděl Jim Moriarty se sklenkou brandy v ruce a pozoroval plameny. Po malé chvíli upřel svou pozornost na Johna, který zde klidně stál a čekal.

"To je od Sherlocka hezké, že tě nechá si se mnou popovídat," řekl Jim a hned jak poznal, že John netuší, o čem to mluví, pokračoval. "Cítíš se s ním tak nesmírně jistě a bezpečně, že není možné, abych přes tuhle tvou bariéru dokázal proniknout. Ale i od tebe je hezké, že ses stavil na slovíčko."

"Co chceš?"

"Chci toho hodně, ale většina z toho už není možná, a proto jsem si vybral jednu jedinou možnou věc, kterou chci, abys pro nás pro všechny udělal." Moriarty neměl v očích nenávist ani šílenství. Zdálo se, že jedná na rovinu.

"Co to tedy je?" zeptal se John a sám si z nějakého důvodu přál, aby to mohl splnit.

"Nechci tě už dál pronásledovat."

"To je od tebe milé."

"Musíš Sherlocka políbit."

"Cože musím?"

Moriarty si smutně povzdechl. "Když ho políbíš, už tě nebudu muset nadále děsit. Jistě víš, že jsem za života nenadělal právě mnoho dobra a můj trest je, že nemůžu jít dál… Musím zůstat v jakémsi mezipatře, dokud cosi nenapravím. Jen škoda, že největší nepříjemnosti z toho máš ty."

"Absolutně nechápu, o čem to mluvíš," pronesl John a kroutil přitom hlavou.

"Ale ano."

---

"O čem to mluvíš?" ptal se rozespale John nezřetelné postavy, která se skláněla nad ním.

"Johne, mluvíš ze spaní," objasnil mu Sherlock.

"Sherlocku?" poznal ho konečně. "O čem to mluvil?"

"Moriarty?"

"Kdo jiný? O čem to mluvil? Bylo to důležité," breptal John a nemohl si uvědomit, co se vlastně stalo. Chvíli se zmateně rozkoukával po své ložnici. Pak mu to došlo. Další sen. Leží v posteli a právě se probouzí. Bylo pro něho docela náročné na tohle všechno přijít.

"Co říkal?" ptal se Sherlock, když se John opřel na posteli o lokty a zamyšleně se zamračil.

"Nemůžu si vzpomenout."

"K čemu nám je, že se ti pokouší sdělit něco důležitého, když tě nenechá, aby sis to zapamatoval!" rozčiloval se Sherlock a něco na něm zcela upoutalo Johnovu pozornost. "To tě nikdy nenechá jít v klidu na záchod? Nedopřeje ti chvíli klidu? Ani najíst tě nenechal, když jsem byl pryč a teď tě bude hůchvíjak dlouho napínat s nějakým jeho sdělením, které ti vždy po probuzení vymaže z mysli?" John sledoval Sherlockův výbuch empatie vůči němu.

Pozoroval ho, jak naštvaně přechází po místnosti sem a tam a vztekle vyplivuje podobné věty stále dokola. Nechápal, co tím sleduje. Takhle se Sherlock rozhodně normálně nechová. Jakoby se náhle docela přesně dokázal vcítit do Johnovy kůže a všemožným projevováním všech Johnových pocitů sám sobě ulevoval. Tohle rozhodně není Sherlockův styl a John ho začínal podezřívat, že to bude součástí nějakého jeho plánu, i když netušil jakého.

John vstal z postele a zastavil Sherlocka v přívalu nepřestávajícího klení. Prostě ho chytl za ruce a donutil ho konečně přestat. Díval se na něho zpoza svraštěného obočí. Sherlock jakoby si teprve nyní uvědomil své podivné chování a jeho tvář postupně ztrácela brunátný nádech a vzteklý výraz.

"Promiň," řekl Sherlock a vypadal všecek nesvůj. "Asi jsem se nechal unést."

John by si moc rád rýpl a poznamenal by něco v tom smyslu, jak je možné, že se geniální detektiv Sherlock Holmes mohl nechat unést něčím jiným než nějakým zábavným a nevyřešitelným případem sériového zabijáka, ale v této chvíli to jaksi nebylo vhodné. Celý ten Sherlockův projev byl příliš osobní než aby si z toho John vůbec chtěl utahovat.

"To je v pořádku," usmál se John, ale jeho ruce stále ještě nepustil, i když si už začal uvědomovat, že se podruhé za dva dny nacházejí téměř v objetí. Odkašlal si a rád by se snažil nějak zamluvit ten moment, kdy Sherlockovy ruce pouštěl, ale zrovna v té chvíli ho nenapadlo vůbec nic, co by mohl jen tak ledabyle plácnout a přitom to znělo skutečně nenuceně. "Hmm, kolik je hodin?" zeptal se, když už stáli na krok od sebe.

"Bude jedenáct," odpověděl Sherlock.

"Prohůha! To jsi mě nemohl vzbudit dřív?" zděsil se John a začal po pokoji shánět své oblečení.

"Myslel jsem, že se aspoň budeš moci s Moriartym nějak domluvit, tak jsem tě nechal spát. Až když jsi začal cosi vykřikovat ze spaní, tak jsem přišel a vzbudil tě."

"Co jsem vykřikoval?" zeptal se s nadějí v hlase John doufajíc, že by mu některá jeho vlastní slova mohla připomenout, o co ve snu vlastně šlo.

"Nejprve že pravděpodobně on něco chce, potom že je to milé a nakonec že něco musíš. A pak jsi stále dokola opakoval: O čem to mluvíš?"

"Aha." Johnovi to moc nepomohlo, ale tušil, že řešení toho všeho je velmi blízko. Téměř na dosah ruky.

Zakručelo mu v břiše.

"Čas oběda," zhodnotil to Sherlock a opět nahodil svůj věcný úsměv. "Kam půjdeme dnes? Nebo něco uvaříme? A než mi budeš oponovat, když jsi spal, byl jsem ráno na nákupu a nakoupil jsem od všeho něco, takže by se z toho jistě dalo něco uvařit."

John zůstal na Sherlocka civět s otevřenou pusou. Každá jeho nová věta ho utvrzovala v tom, že je s ním něco v nepořádku. Sherlock a taková starost? Sherlock a nákupy? Sherlock a vaření? Buď se John už dočista zbláznil, anebo přeskočilo Sherlockovi.

"Vypadáš poněkud vyděšeně, takže si klidně můžeme něco objednat."

---

Zbytek onoho dne proběhl ve výjimečném poklidu, a ačkoliv Sherlockovo momentální emoční rozpoložení Johna i trochu děsilo, nemohl by říct, že je mu úplně na obtíž. Sherlock sám bez větších problémů objednal oběd, který zahrnoval průměrnou knedlíčkovou polévku a velmi lahodné lasaně, přičemž vynadal pouze poslíčkovi, který jídlo přivezl, protože přijel o tři minuty později, než jak mu bylo řečeno do telefonu.

John se nemusel starat vůbec o nic, jelikož ho Sherlock opečovával, jako by byl John nemocný nebo měl zlomenou nohu a nemohl vstát na vlastní nohy. Takže jen seděl a užíval si ten pocit, na který by si jistě za krátkou dobu velmi zvykl. Docela se začal bát, že kdyby si potřeboval odběhnout na onu místnost, tak by ho byl Sherlock chtěl snad odnést.

"Co takhle procházka?" zeptal se znenadání Sherlock a vytrhl Johna z prohlížení zpráv na internetu. Celé ty dva týdny neměl na dění ve světě ani pomyšlení, ale teď se potřeboval nějak zabavit, takže si pečlivě četl každou událost, která se za tu dobu stala a stála někomu za to, aby jí zaznamenal. Navíc, kdykoliv se přestal věnovat nějaké dosavadní činnosti, okamžitě na něj padla dřímota a té se chtěl vyhnout. Dřímota znamenala spánek, spánek znamenal Moriartyho. John momentálně trávil se Sherlockem příjemné, ničím nerušené chvilky a chtěl, aby to tak zůstalo. Proto byl pro něho jeho laptop nyní velmi důležitý. Dokázal ho zabavit na hodiny.

Teď ale pozvedl hlavu od svého notebooku a očima vyhledal Sherlocka. "Procházka…?" zopakoval a přemýšlel, kam tím detektiv míří. "Nebo nějaký hon na padoucha?"

"Chybí ti to, že ano?" ušklíbl se detektiv a zaklapl svůj vlastní notebook.

"Nic takového jsem neřekl," bránil se John. Ovšem pravděpodobně to byla pravda.

"Bohužel, Johne, všechny případy jsou odloženy na dobu neurčitou. Všechny kromě jednoho."

"A to…?"

"Případ Johna Watsona," pronesl Sherlock vážně a zahleděl se mu do očí. "Muže, kterého pronásleduje přízrak mrtvého úhlavního nepřítele jeho spolubydlícího."

John zaraženě mlčel. Nevěděl, co by na to měl říct.

"Johne, nemohl jsem si nevšimnout, jak se snažíš celou tuhle záležitost od rána ignorovat, ale pravdou je, že čím dřív na jeho hru přistoupíš, tím dřív bude náš život stejný jako předtím." Detektiv se na chvíli odmlčel. "Musíš si s ním promluvit znovu."

"Nemusím…"

"Johne-"

"Ne. Já… myslím to tak, že nejde o to, mluvit s ním znovu. Jediné, co musím, je vzpomenout si nebo spíš uvědomit si, co ode mě chce," toto náhlé Johnovo prohlášení překvapilo i jeho samotného. Bylo to tak prosté až poté, co to vyslovil nahlas. Sám nad tím chvíli musel přemýšlet.

"Takže… Regent´s park nebo Oxford street?" prolomil nastalé ticho Sherlock.

---

Už se stmívalo, když se John se Sherlockem přibližovali po Baker street zpátky ke svému bytu.

"Myslím si," začal z ničeho nic John, "že jde o něco velkého a přesto mám pocit, že je neuvěřitelně jednoduché to udělat." Celou cestu se o Jimových návštěvách Johnovy mysli ani slovem nezmínili. Přesto na něj John myslel téměř celou dobu. "Jde o drobný čin a já cítím, že jsem mu blíž, než kdykoliv předtím."

Sherlock beze slova kráčel vedle něho.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aziz Aziz | Web | 16. dubna 2013 v 17:11 | Reagovat

Jim se ukázal jako šílená slash fanynka. Myslím, že není jediný, kdo tohle chce :DD
Opravdu se mi to líbí, v prvních dílech jsem opravdu měla trošku strach :"D
Už se těším na další :)

2 Nio Nio | 17. dubna 2013 v 17:39 | Reagovat

Hezky se nám Jim vybarvil :D Čekala jsem z jeho strany nějakou pomstu, ale tohle je lepší :D Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu ^^

3 Charis Charis | Web | 17. dubna 2013 v 23:04 | Reagovat

[1]: Přesně takhle jsem onehdá tuto kapitolu popisovala: Udělala jsem z Jima šílenou fanynku :-D
Myslím, že můžu slíbit, že se v dalších kapitolách už žádných děsivých momentů nedočkáme, protože moje zděšení po shlédnutí filmu Žena v černém v té době už pomalu vyprchávalo.
Velmi děkuji za komentář ;-)

[2]: Díky za komentář. Nikdo neví, co od Jima čekat - vždyť je tak nevyzpytatelný :D

4 Kukka Kukka | Web | 2. července 2014 v 21:40 | Reagovat

Super!!! :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama