Jim v černém: Kapitola 4.

30. května 2013 v 18:53 | Charis |  Jim v černém
Nějaký čas jsme opět naše virtuální útočiště zanedbávali, a proto je potřeba aby co nejrychleji zase ožilo novými povídkami. Tudíž přidávám další kapitolu Jima v černém, která se zdá být už předposlední.
Budu ráda, když mi u ní zanecháte komentář, ať vím, jestli na pokračování ještě vůbec někdo čeká Nevinný




"Jsi na dobré cestě," řekl Jim Moriarty. "Ale dle mého názoru by ses mohl více snažit."

"Já se snažím," opáčil John.

Tentokrát se nacházeli na střeše nějaké budovy. V dohledu byla vidět běloskvoucí kopule St. Paul katedrály.

"A já pořád trčím tady." Jim rozhodil rukama okolo sebe a tvářil se mrzutě. "Není tady žádná zábava. Teda kromě tebe a Sherlocka. Pozorovat vás dva je vskutku… hmm, jak jen to nazvat…"

"Tak mi pomoz!" zakřičel na něho John, ale Jim si toho nevšímal.

"...je to asi jako zpomalený romantický film. Ovšem tak moc zpomalený, že všichni diváci už začínají zívat."

"Tak mi nějak pomoz," dožadoval se dál.

"Pomoc? Mám ti pomoc? Už zase? Prvně jsi z toho mého pomáhání moc nadšený nebyl, ale jak chceš. Budu ti v patách…"

---

John se probudil uprostřed noci a cítil se, jakoby právě doběhl dlouhou trať. Byl udýchaný a srdce mu opět divoce bilo. Ostatně jako pokaždé, když se vzbudil ze snu, ve kterém byl Jim. Ovšem tentokrát měl špatný pocit. Něco bylo špatně. Řekl něco špatně a důsledky jistě brzy pocítí.

Sherlock vedle něho neležel. Vlastně vůbec nebyl v jeho ložnici, což je ovšem pochopitelné, protože jinak by se Johnovo snové setkání s Jimem vůbec nemohlo uskutečnit.

Z obývacího pokoje bylo slyšet cvakání prstů do klávesnice. Sherlock je pravděpodobně vzhůru a John ho najde, jak se sklání nad laptopem. Ani teď, ve tři hodiny ráno, by to Johna nepřekvapilo. Už ne.

Ovšem po vstupu do místnosti se jeho očekávání rozplynulo. Notebook byl sice otevřený a ležel na svém obvyklém místě, ale detektiv se zde nenacházel. John přešel ke svítícímu počítači nejistě.

"Sherlocku?" zkusil to polohlasem, ale náhle strnul. Všiml si totiž monitoru. V otevřeném textovém editoru bylo napsáno: Ne, Sherlock tu není.

John si sedl k počítači a napsal čtyři znaky. Jim?

Téměř okamžitě se na klávesnici začala sama stiskávat jednotlivá písmenka.
Ještě jsme spolu nemluvili jinde než ve snu. Vyhovuje?
Tím si zatím ještě nejsem jist. Odpověděl John a čekal na další řádek od Jima. Dlouhou dobu se nic nedělo.
Polib Sherlocka, objevilo se na monitoru velkými písmeny přesně před tím, než do obývacího pokoje vkročila vysoká postava v modrém županu.

"Dobré ráno," řekl prostě detektiv a připravil vodu do konvice na čaj. John se přitom nadechl, protože chtěl Sherlockovi vysvětlit, co tu dělá takhle brzy, ale ten nejspíš žádné vysvětlení neočekával a jen vytahoval ze skříně dva šálky. John znovu obrátil svou pozornost ke zvláštní konverzaci s Jimem, ale shledal, že všechny věty zmizely.

"Jsou pryč," vydechl udiveně.

"Hm?" ozval se Sherlock. "Co je pryč?"

"Věty."

"Jaké?"

"Moriarty se mnou mluvil přes textový editor ve tvém notebooku," vysvětlil John.

"A co napsal?"

John strnul. "No… Tedy… ehm, ano napsal."

"Zřejmě si potrpí na dramaticky krátké věty bez valného významu," zhodnotil to Sherlock.

"Ne, Sherlocku, napsal mi až příliš přesně a stručně, co mám udělat," uvedl na pravou míru John a rukou se přitom poškrábal za krkem. Detektiv toto Johnovo gesto zachytil a zkoumavě přimhouřil oči.

"Co máš tedy udělat?" zeptal se a provrtával Johna pohledem. Ten povytáhl obočí.

"Asi… asi to bude trochu složitější, než jsem si myslel."

"Což znamená…" ponoukal ho jeho spolubydlící dál.

"Což znamená, že bych si měl jít ještě lehnout," řekl rychle John, naoko zívl a přehnaně rychle zmizel ze Sherlockova dohledu.

---

Zavřel dveře své ložnice a na malou chvíli se o ně opřel čelem.

"Můj vzkaz nebyl dost jednoznačný?" ozval se až nepříjemně povědomý hlas a John za ním stočil svůj pohled. Jim ležel na jeho posteli. Hlavu měl podepřenou rukou a druhou poplácal matraci před sebou, aby tím naznačil, že si John má přisednout. Zároveň však toto gesto mohlo značit něco mnohem více vyzývavého.

"Co tím sleduješ?" vyštěkl na něho, aniž by udělal krok k posteli.

"Rád bych už šel."

"Tak si běž-"

"Jsem v mezipatře, vzpomínáš?" Jim se náhle objevil přímo před Johnem v takové blízkosti, až se snažil ucouvnout, ale Jim ho nehmotnýma rukama chytil za hlavu. Studilo to, jakoby John strčil hlavu pod ledový vodopád a voda mohla procházet přímo skrz mozek.

"Víš, jak je příšerné se na vás dva dívat," pokračoval Jim, "jak okolo sebe chodíte jako kolem horké kaše, vaše aura je přitom fialová jako Sherlockova košile a stále se nic neděje? Je to tak nudné, že kdybych nebyl mrtvý určitě bych zemřel znova."

"Nevím, o čem to mluvíš," bránil se John a snažil se zbavit Jimova mrazivého sevření.

"Tak ty nevíš?" Pustil jeho hlavu. "Ty nevíš, proč se Sherlock chová jako ještě větší pitomec od té doby, co se vrátil z mého domu?"

"Hm, výčitky svědomí?" zkusil to John.

"Zmínil jsem, že mluvíme o Sherlockovi Holmesovi?"

"Proč bych ho měl líbat, když ho… když to není…" John ze sebe soukal slova, ale na nic víc se už nezmohl. Jim se začal smát, protože pochopil, kam tím John míří.

"Ale Johnny, ty mě vážně dokážeš pobavit. Tohle není pohádka. Není třeba polibku z pravé lásky."

"Tak o co jde?" dožadoval se stále nic nechápající John.

" Prostě to chci vidět," oznámil Jim. Z ničeho nic pootočil hlavu na stranu a v mžiku zmizel. John tam zůstal stát a civěl skrz místo, kde se ještě před chvílí nacházel přízrak Jima Moriartyho. Rty měl zkroucené do bolestně přemýšlivého, leč neosvíceného úšklebku.

Málem poskočil leknutím, když se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel je trhnutím. Stál tam Sherlock s šálkem čaje.

"Earl grey?" nabídl otázkou.

John neodpověděl, jen si svého spolubydlícího důkladně prohlížel. Jeho pohled ulpěl na Sherlockových rtech o něco déle než kdekoliv jinde. Napadlo ho, že vlastně nevypadaly o nic méně lákavě než rty jakékoliv dívky, kterou kdy znal. Lákavě? Opravdu jeho myšlenky použily takový výraz v souvislosti s možností líbání svého spolubydlícího?

"Možná je na earl grey moc brzy," zhodnotil detektiv a otáčel se k odchodu.

"Ne, počkej," vydechl John. "Jim chce, abych-"

Dveře jeho ložnice se s prásknutím zavřely. Samy od sebe. V tu samou chvíli zaznělo v Johnově hlavě tisíc Jimových křičících hlasů. "Nesmíš mu to říct!"

"Jdi do háje!" zakřičel na oplátku John, protože měl pocit, jakoby se mu z Jimova zvolání měla rozskočit hlava.

Když Sherlock dveře znovu otevřel, uviděl, jak si John přidržuje dlaně na uších a oči má pevně zavřené. Detektiv k němu okamžitě přistoupil, na vteřinu zaváhal, ale pak ho pevně sevřel v náručí.

"Jsem tady…" řekl konejšivě, jak se to naučil z romantického filmu, který omylem viděl nedávno v televizi.

John se díky jeho sevření vzpamatoval velmi rychle.

"Sherlocku? Co to děláš?" Začal se nepatrně vykrucovat, ale tím detektivův stisk jen zesílil.

"Odháním Moriartyho."

"Už je pryč."

"Jsi si jistý? Co to s tebou bylo?"

"Jen mě na něco upozorňoval," vysvětlil John.

"Spíš to vypadalo, jakoby tě nakopl do hlavy," zkonstatoval Sherlock a ani trochu nepolevoval v sevření. "Ovšem pochopil jsem, že si nepřeje, abych věděl, co je třeba udělat, aby tě nechal být. Takže je to pouze na tobě."

"Jak se to vezme… Můžeš mě už pustit?"

"Samozřejmě." Stisk povolil a John se nepříliš taktně od Sherlocka odtáhl, avšak nespouštěl ho z očí. Vysoký tmavovlasý muž ho také pozoroval a snažil se přijít na to, co onen zvláštní pohled může jen znamenat. Kupodivu ho nenapadlo nic pravděpodobného. "Kdybych ti s tím mohl nějak pomoci, tak prosím neváhej a-"

"Eh, to je od tebe hezké, ale…" Johna nenapadlo, jak větu dokončit.

"Hmm. Budu v kuchyni, kdyby se něco dělo."

John opět ve svém pokoji osaměl.

"Budu potřebovat stoličku," řekl si sám pro sebe šeptem.

Jeho pokojem se začal rozléhat smích, ale jeho původce se toho rána již neobjevil.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blesk Blesk | 31. května 2013 v 13:00 | Reagovat

Jsem ráda, že ses rozhodla ještě pokračovat. Strašně se mi líbí našeptávající Jim. :-D A teda, chudák John, tomu dáváš. A nejsem si zcela jistá, jestli až (jestli) Sherlocka políbí, jestli si náš duch nevymyslí ještě něco jinýho. 8-O Jediný, co jsem trochu nepochopila, byl ten konec - má ta stolička nějaký hlubší význam? :-D Jinak díky!

2 Charis Charis | Web | 5. června 2013 v 10:35 | Reagovat

[1]: Když já si nějak nemůžu pomoct, ale už jsem si sama povšimla toho, že v téměř v každé mé povídce se John nachází v nějaké nezáviděníhodné situaci... asi proto, aby mohl být zachráněn :-D
Tu stoličku jsem si tam přidala, protože tak nějak... Sherlock je přece jenom o něco vyšší :-D

3 Nicole Nicole | 2. října 2013 v 21:59 | Reagovat

Já z toho nemůžu :'D Je to úžasný, hrozná zábava! :) Na zacatku jsem se bála jako něco, ale teď se jenom směju a užívám si nejistého Johníka :* :)
-"Prostě to chci vidět," oznámil Jim.- absolutně best line ever!! :D a pak taky -"Budu potřebovat stoličku."- :DD
Doufám, že bude brzy pokračování! :) A taky doufám, že se Jim&Sherlock spikli aby se John&Sherlock dali dohromady :P

4 Charis Charis | Web | 4. října 2013 v 14:35 | Reagovat

[3]: Já jsem si na této povídce ověřila, že neumím psát navážno nebo děsivě... vždycky se to samo zase vyvine do komična :-D  Co se dá dělat ;-) Děkuji za komentář a slibuju další kapitolu brzy!

5 Luccek Luccek | 5. listopadu 2013 v 23:02 | Reagovat

Zdravim, prave sem to precetla :D a chvalim :D dobry napad... dobre napsano :D jen by to chtelo dalsi kapitolu :D

6 Charis Charis | Web | 7. listopadu 2013 v 17:28 | Reagovat

[5]: Ano, já si toho jsem plně vědoma a ujišťuju, že další (poslední?) kapitola bude... 8-O  A děkuji za komentář :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama